Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O tom, že STRATOVARIUS mají v současnosti status speedmetalové legendy a osvědčené veličiny v daném žánru, netřeba pochybovat. S vývojem kapely byly samozřejmě spojeny i neslané nemastné začátky s Timem Tolkkim za mikrofonem, kvalitativní i komerční průlom po příchodu zpěváka Tima Kotipelta, hvězdné postavení nejprve v Japonsku a posléze i v Evropě. Vyprodané haly, album stíhalo album, živáky a kompilace.
Pak ovšem vyvrcholily manio-depresivní problémy kytaristy a šéfa kapely Tima Tolkkiho, následný (a dočasný) rozpad kapely, její znovuzrození vygradované odchodem zmíněného bosse, jehož pokusy o hudební návraty si nezadají s činností mytologického Sisyfa. Tolik ve zkratce zajímavé osudy této kapely.
Po naznačených personálních eskapádách, z nichž nejnovější je odchod bubenického světoběžníka Jörga Michaela (z vážných zdravotních důvodů) a příchod novice Rolfa Pilveho, kapela postupně stabilizovala sestavu a vydala dvě alba „Polaris“ a „Elysium“. V případě prvního z nich přišla se sázkou na jistotu, na druhém se pomalu ale jistě začal prosazovat stávající kytarista Matias Kupiainen. Přes mírné zlepšení na „Elysium“ jsem od novinky „Nemesis“ neočekával nic extrovního. JENŽE…
Jenže jsem si po prvním poslechu musel zakoupit tyčinky do uší, protože jsem nevěřil svým slechům. STRATOVARIUS i nahrávací společnost musejí (a já doufám tedy, že i posluchači) velebit Matiase Kupianena, a to nejen jako kytaristu, ale především jako ústředního skladatele a také jako producenta. Albu dokázal vtisknout velmi zajímavý výraz. Jedná se zřejmě o nejkytarovější album STRATOVARIUS, které ovšem zdobí nejen zvuk kytar, ale tentokráte i zajímavé a velmi variabilní klávesy Jense Johanssona.
Produkce neponechala nic náhodě a kromě zvuku hudebních nástrojů přizvala do studia i zástup pomocných vokalistů, kteří Timu Kotipeltovi výrazně a nenásilně vypomohli v nejednom refrénu. Co se samotného hlasu frontmana STRATOVARIUS týče, odvádí svůj standardní výkon, přičemž již není nucen tolikrát se vydávat do oblasti hlasové stratosféry a především již neopakuje ty z minulosti nejprovařenější hlasové linky.
Přestože jsem vyzdvihl (nejen) skladatelský výkon Matiase Kupianena, který na album přispěl hned sedmi hudebními položkami, ani ostatní členové, jak se na správnou skupinu sluší, skladatelsky nezaháleli. Šílený švédský klávesák Jens Johansson se „vycajchnoval“ dvěma kousky. Basák Lauri Porra autorsky kvantitativně stagnoval pouze jedinou písní. Na Tima Kotipelta tudíž zbyly dva songy, s nimiž mu autorsky, kytarově i pěvecky hudebně pomohl starý známý, jímž není nikdo jiný, než jeho parťák z akustického projektu cover verzí s názvem „Blackoustic“ Jani Liimatainen (ex SONATA ARCTICA).
Album s výjimkou epického veledlouhého songu obsahuje téměř všechno. Oproti minulosti o něco ubylo klasických (rozuměj superrychlých) skladeb. Snad jen úvodní „Abandon“ by šla zařadit do této kategorie. STRATOVARIUS a zejména mistr Johansson se svými klapkami si více hrají s atmosférou a především sborové refrény mají ten patřičný říz. Z alba tak uslyšíte výrazné refrénové hitovky, jež jsou zastoupeny singlovou „Unbreakable“ či zpěvnou „Stand My Ground“ s netypickými hlasovými efekty. Balada („If The Story Is Over“) je tentokráte jen jedna, o to však lepší a její závěrečné vyvrcholení mírně evokuje styl AVANTASIA.
Progresivnější hudební polohu na poměry STRATOVARIUS lze slyšet v „One Must Fall“, kde přijde ke slovu temná kytara s netradičními klávesovými zvuky. Z tvorby těchto seveřanů se nevytratila ani dříve slýchaná pompéznost, na níž se vznáší „Castles In The Air“. Jmenované songy jsou jen příkladem, neboť volnou parafrází reklamního sloganu z filmu „Konec básníků v Čechách“ – při poslechu „Nemesis“ (nikoli v botách od Aligátora) nemůžete šlápnout vedle.
Jednoznačně nejlepší album STRATOVARIUS v posttolkkiovské éře, na němž kapela pod vedením Matiase Kupianena odvádí soustředěný a doslova zapálený výkon. Muzikantům gratuluji a posluchačům doporučuji!
1. Abandon
2. Unbreakable
3. Stand My Ground
4. Halcyon Days
5. Fantasy
6. Out Of The Fog
7. Castles In The Air
8. One Must Fall
9. If The Story Is Over
10. Nemesis
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.